Virtualizace se v současnosti stává na stránkách IT magazínů a webů stále více skloňovaným pojmem. Co si pod tímto poněkud abstraktním pojmem však představit a je to vůbec něco, s čím se běžný uživatel v praxi může setkat?
Virtualizace je ve světě počítačů pojmem starým jako počítací stroje samy. Poprvé byl použit v polovině 60. let minulého století pro popis činnosti experimentálního systému IBM M44/44X, který pracoval na principu simulace vícenásobného provozu počítačů IBM 7044 (odtud také označení 44X). Dnes virtualizací rozumíme obecně taková technologická řešení, jejichž činnost umožňuje přistupovat k hardwarovým, případně softwarovým zdrojům jiným způsobem, než jak je implicitně dáno jejich vzájemným uspořádáním. Pod tím si můžeme představit emulaci hardwarových komponent (např. v podobě virtuální paměti nebo disku), případy, kdy v jednom systému emulujeme další, ale také virtualizaci běhu celého počítače nebo serveru. Za další z případů uplatnění virtualizace zmiňme ještě multitasking.
Jak je vidět, s virtualizací se setkáváme při práci s počítačem denně. Proč se o ní tedy v současnosti tolik hovoří a píše? Je tomu především proto, že současnosti zaznamenáváme nástup virtualizace v měřítku větším, než tomu bylo v předchozích letech. Současné procesory utáhnou bez větších potíží souběžně dva i více systémů zároveň, a tak na trhu virtualizačních nástrojů propukla krvavá bitva, protože uživatelé a firmy si k ní našli cestu a chtějí využít potenciálu svých počítačů naplno. Ale již dost úvodního slova a vkročme přímo do jádra problému a podívejme se na to, jak vypadají takové virtualizační nástroje v praxi.
Nejjednodušším postupem, jak se vrhnout do světa virtuálních a emulovaných strojů, je si aspoň jeden takový nainstalovat a okusit, jaké to je, mít dva počítače v jednom. Tyto programy fungují většinou tak, že na fyzickém harddisku vytvoří soubor, chovající se v rámci virtuálního počítače jako skutečný harddisk a do dalšího souboru si uloží konfiguraci virtuálního stroje. Uživatelský scénář využití takovéhoto programu vypadá tak, že uživatel si ve svém výchozím operačním systému spustí program simulující virtuální stroj, nainstaluje si na něj další operační systém a ten pak používá. Virtualizační programy dnes umožňují používat k běhu virtuálního stroje skutečný i emulovaný hardware, mají propracovanou správu virtuálních strojů mezi sebou, konfigurace povoleného vytížení procesoru a paměti pro virtuální stroj je otázkou několika kliknutí myši. Pohlédněme nyní na několik reprezentantů této skupiny software a zhodnoťme jejich vlastnosti.
Microsoft Virtual PC 2007
Seznam oficiálně podporovaných systémů, které na tomto virtualizační nástroji rozjedete, zahrnuje jen několik verzí operačního systému od Microsoftu. Seznam systémů, které sice neoficiálně, ale přeci jen na Virtual PC provozovat lze, je poněkud obsáhlejší, v současnosti čítá 1519 exemplářů a aktualizovaný jej naleznete na adrese http://vpc.visualwin.com/. Při prvním spuštění program nabídne import již existujícího virtuálního stroje (což není nic jiného než soubor s koncovkou vmc), vytvoření virtuálního PC programem definovaných parametrů, nebo možnost vytvoření vlastního za pomoci průvodce. Program nabízí předpřipravené konfigurace pro oficiálně podporované hostující systémy, ostatní jsou zahrnuty pod označením Other. Praktická je funkce Save state, která umožňuje uložení stavu virtualizovaného systému, takže není problémem Virtual PC kdykoliv později znova spustit a pokračovat v práci na emulovaném systému přesně tam, kde jste skončili. Výrazným nedostatkem tohoto programu je nulová podpora USB zařízení, kterou u konkurence nalezneme. Program, který Microsoft koupil od firmy Connectix, je od srpna 2006 k dispozici zdarma, a to sice na adrese http://www.microsoft.com/downloads/details.aspx?FamilyId=28C97D22-6EB8-4A09-A7F7-F6C7A1F000B5&displaylang=en. V souvislosti s tímto programem by bylo záhodno zmínit i jeho bratříčka, Microsoft Virtual Server 2005. Vlastnostmi se tento velmi podobá výše zmíněnému, ovšem vzhledem k tomu, že je specializován na běh serverových operačních systémů, nemá funkce, které k virtualizaci serverů nejsou zapotřebí (jako třeba emulaci zvukové karty). Virtual Server je stejně jako Virtual PC zdarma a stáhnout si ho můžete na http://technet.microsoft.com/cs-cz/bb738033.aspx.
VirtualBox
VirtualBox byl původně vyvíjen německou firmou Innotek, v únoru roku 2008 byl odkoupen Sunem a v souvislosti s tímto převzetím byly uvolněny dvě verze, obě poskytované zdarma, navzájem se ale lišící licenčním ujednáním a rozsahem poskytovaných funkcí. VirtualBox Open Source Edition (OSE), poskytovaný pod GNU/GPL 2 je oproti proprietární verzi ochuzen o RDP Server, který může běžet nad virtuálními stroji a umožnit připojení pomocí RDP protokolu a podporu USB a iSCSI ve virtualizovaných strojích. Tento multiplatformní program je lokalizován do češtiny, uživatelské rozhraní je skutečně velmi intuitivní, možnosti nastavení široké. Virtuální harddisk nemusí být neměnné velikosti, ale může se dynamicky zvětšovat podle potřeb hostujícího systému, mezi hostitelským a hostujícím počítačem je možno přenášet dokonce i schránku, sdílet určité složky a další. Neaktuální seznam systémů schopných hostovat na VirtualBoxu je na stránce http://www.virtualbox.org/wiki/Guest_OSes, jedná se o Windows 3.1 a novější, Linux s jádry 2.2 až 2.6, Solaris, OS/2 a Netware. Celkově snad není nic, by se dalo VirtualBoxu vytknout, je to podařený kousek softwaru s nulovou pořizovací cenou. Ke stažení je zde: http://www.virtualbox.org/wiki/Downloads.
VMWare
Firma VMWare patří již několik let k naprosté špičce v oboru virtualizace. Tomu však odpovídá i cena – jestli máte zájem o zřejmě nejsofistikovanější virtualizátor počítačů současnosti VMWare Workstation 6, budete muset z peněženky vylovit 189$. Existuje ale i možnost vyzkoušet si ho bezplatně po dobu 30 dní. Poskytuje rozsáhlé možnosti nastavení, sdílení a propojení virtuálních počítačů u jiných programů nevídané, které výrazně převyšují rozsah tohoto článku. K Workstation existuje bezplatná alternativa v podobě VMWare Playeru, který zvládá emulaci stejně dobře, ovšem vlastní virtuální stroj v něm vytvářet nelze, VMWare Player jak název napovídá, soubory vmx skutečně pouze interpretuje, ale nevytváří. Na internetu jsou ale k nalezení různé programy a služby, které soubor vmx dokáží vytvořit. Například si ho můžete vygenerovat online na adrese http://easyvmx.com/, a nebo stáhnout již připravené obrazy na http://www.vmware.com/vmtn/appliances/directory/. Zdarma je pak také VMWare Server, obdoba Virtual Serveru od Microsoftu. Pro uživatele operačního systému Mac OS X je určen program WMWare Fusion, který umožňuje mimo prosté emulace hostujícího systému i vytvářet zástupce programů v něm běžící, spolupráci ovladačů a dále rozšiřuje integrační možnosti do hostitelského systému.
Paralells Workstation
Od předchozích programů se odlišuje mírně jinou filozofií ovládání, praktické je například vyobrazení všech nastavení týkajících se konkrétního virtuálního stroje v přehledné tabulce při spuštění programu. Program poskytuje rozsáhlé možnosti v oblasti propojení hostujícího a primárního systému, od přepínání síťových adaptérů až po technologii Shared Folders, umožňující snadné sdílení složek mezi operačními systémy. Paralells Workstation je portován pro Windows a Linux, pro Mac výrobce nabízí produkt Paralells Desktop, který se vlastnostmi podobná výše zmíněnému VMWare Fusion – umožňuje spouštět programy určené pro Windows jako nativní Mac OS aplikace, hrát hry vyžadující DirectX a další. Na Paralells Workstation lze bez větších komplikací provozovat všechny současné operační systémy, výrobce uvádí MS DOS, Windows 3.0 a novější, všechny významnější linuxové distrubuce, Solaris, NetBSD a OpenBSD. Aplikace je placená, zdarma je poskytována 15-ti denní zkušební verze (ke stažení na http://www.parallels.cz/desktop/download/), licence pro jeden počítač stojí poměrně přátelských 1398 Kč.
DosBox
Trochu jinak, než všechny předchozí aplikace se staví k otázce emulace DosBox. Tento open-source program je vyvíjen jen a pouze za účelem simulace starých dobrých dosových her (kterých je množství například na webuhttp://www.bestolgames.net/) v podobě co možná nejvěrnější. A jak to vlastně funguje? Při spuštění programu se ocitnete v klasické dosovské příkazové řádce. Program umí pro potřeby zvýšení hratelnosti zpomalit emulovaný dosový stroj, dobrá je podpora audio souborů, horší již připojitelnost CD-ROM. Program podporuje funkci drag&drop, takže méně zkušený uživatel nemusí k tomu, aby si zahrál svoji oblíbenou hru z dřevních dob znát jediný dosovský příkaz – z těch jsou ostatně implementovány pouze ty, které jsou potřeba ke spuštění programu. Na oficiálních stránkách programu http://www.dosbox.com/ naleznete i lokalizační soubor, který počešťuje hlášky programu a nápovědu.
Vyjmenované programy nejsou samozřejmě jedinými, které mají s virtualizací co do činění. Další řešení se neustále objevují a vývojáři nás stejně jako v jiných oblastech i v této neustále zásobují novými kousky stále více propracovaného software. Jaký program je pro ten který účel nejvhodnější je samozřejmě plně na uvážení a požadavcích každého čtenáře.
Dovoluji si oponovat tvrzení „Virtualizace je ve světě počítačů pojmem starým jako počítací stroje samy“. Naopak, dlouho se o nějaké virtualizaci nemluvilo, když s tím IBM přišla, byla to díra do světa. Jenomže to bylo tak dávno, že pan autor ještě asi byl na houbách. První rozumně použitelný virtuální systém byl VM/370 na IBM/370, to bylo trošku později, než v šedesátých letech…
Take chybi zminka o vestavene podpore virtualizace WinPX v novych Win7. Zde je to naprosto funkcni, pouzitelne, a tim, ze je to primo k dispozici jako funkce Windows, je to i snadne. A ani timto jeste nerekli vyvojari posledni slovo.